„Teď ani necekneš, rozumíš?“ obořil se na Aarin ohavný muž a potom jí zavázal oči černým šátkem. Vnímala, že auto zastavilo.
„Jdeme!“ zahučel únosce. Neurvale ji vytáhl za loket z auta a vlekl kamsi dolů po schodech.
Měla strach. Strašlivý strach. Celá se třásla. Než ji unesli, neznala nic jiného než plechovou boudu v lagoském slumu Iwaya, kde bydlela se svou maminkou. Otce si nepamatovala a její matka o něm nikdy nemluvila. Aarin neměla odvahu se na něj zeptat. Jako by se bála, že by se dozvěděla něco špatného. Teď však myslela na maminku.
Odpoledne jako obvykle každý den po škole s ní prodávala košíky, které po večerech společně pletly. Byla to jejich obživa.
Zvládneš to tady chvilku? zeptala se jí maminka. Iris se mnou potřebuje něco důvěrného probrat.
Určitě, odpověděla a maminka odešla za sousedkou.
Do půl hodiny jsem zpátky, řekla, než se jí ztratila z dohledu.
Aarin si předsevzala, že bude aktivní a zkusí něco prodat, aby udělala mamince radost. Všimla si, že uličkou pomalu projíždí osobní auto s neobvyklou barvou. Třeba to bude zákazník, pomyslela si a potom se všechno seběhlo tak neuvěřitelně rychle, že nestihla ani volat o pomoc. Z auta vyskočil ohavný muž, a než se Aarin vzpamatovala, vtáhl ji dovnitř a přitiskl jí pod nos hadr s uspávadlem. Usnula dřív, než se dostali ven ze slumu.
Při vzpomínce na maminku se rozesmutněla. Chudák maminka. Vůbec neví, co se stalo. Bude se na mě zlobit, že jsem nechala náš obchod bez dozoru? Co když někdo něco ukradl? Aby se zbavila chmurných myšlenek, počítala schody.
Jeden… Dva… Tři… Čtyři… Pět… Šest… Sedm… Osm… Devět… Deset… Jedenáct… Dvanáct… Třináct… Čtrnáct… Patnáct… Jak je to dál? Na další číslice si nedokázala vzpomenout. I s šátkem na očích vnímala, že se prostor kolem ní zmenšuje. Zřejmě mířili někam do podzemí. Když se nadechla, ucítila vlhkost prosycenou hnilobou. Ozvalo se vrzání kovových dveří. Muž do ní strčil a ona upadla. Vzápětí jí strhnul šátek z očí. Zamžourala do tmy. Podzemní místnost bez oken prosvětlovaly desítky dlouhých bílých svící. Všudypřítomná plíseň odporně páchla a kdesi vzadu odkapávala voda.
Když zvedla hlavu, udělalo se jí zle. Zdráhala se uvěřit, že se to skutečně děje. To přece nemůže být pravda. Je to sen… pouhý zlý sen…
Zadívala se do země, jako by chtěla zapomenout, co právě spatřila. Znovu se podívala. Stále to tam bylo. Desítky rakví kolem ní. Jedna byla otevřená a lemovaly ji oválné lebky opic s bolestně vyceněnými zuby. Jako by zvířata zemřela v jakési strašlivé agónii. Světlo svíček jim dodávalo na děsivosti.
Aarin ucítila dotek smrti, protože si uvědomila, že ji muž zavlekl zřejmě do márnice.
„Zvedni se,“ nařídil jí únosce.
Pokusila se splnit jeho příkaz, ale nohy ji vůbec neposlouchaly. Měla je jako z gumy.
„Koukej vstát!“ zařval muž do děsivého ticha a jeho hlas se nesl sklepením jako ozvěna.
Snažila se ovládnout své tělo. Zvládnu to. Maminka přece říkala, že vždycky musím být silná. Nešlo to. Muž ji vztekle táhl k otevřené rakvi a odíral jí holé nohy o kameny trčící z hliněné podlahy. Najednou ucítila přítomnost kohosi dalšího. Zpoza rakve se vynořil chlápek s šišatou hlavou pokrytou dredy. Byl oblečený ve volné pruhované tunice a s naběleným obličejem připomínal zombie. Aarin pocítila závan mrazivého strachu. Voodoo kněz…
Na vlastní oči nikdy žádného neviděla, ale dost toho o nich slyšela. Strašlivé příběhy, jak tito čarodějové dokáží ovlivňovat životy svých obětí.
„Vlez dovnitř a lehni si,“ poručil hlubokým hlasem.
Ošila se a zůstala stát na místě. Voodoo kněz netrpělivě zvýšil hlas. „Tak slyšela jsi?“
Když se jednou nohou ocitla v rakvi, měla pocit, jako kdyby překročila práh, odkud není návratu.
Pohlédla na oba muže, kteří ji hypnotizovali tvrdým pohledem.
Lehla si a ruce si položila na břicho, protože v rakvi bylo málo místa. Vnitřek byl vlhký a nepříjemně studil. Vtom zaslechla tupou ránu. Tma. Zápach. Nedostatek kyslíku. Zachvátila ji panika. Nemohla se nadechnout.
Trhavě oddechovala a cítila, jak jí zběsile buší srdce. Jako kdyby jí mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Aarin se udělalo zle. Motala se jí hlava, chtělo se jí zvracet, bylo jí ještě daleko hůř, než když onemocněla těžkou malárií. Nahmatala dřevěné víko rakve, sevřela drobné dlaně v pěst a zabušila. „Prosím, pusťte mě ven, prosím, udělám všechno, co budete chtít,“ škemrala hlasem plným zoufalství. Cítila každý úder svého splašeného srdce a brněly jí
nohy. Umírám, určitě umírám. To je naprostý konec. Už nikdy neuvidím maminku. Ubývaly jí síly. Tělo jako by nebylo vůbec její. Ztrácela naději. I energii. Ještě jedno zabušení a ruce jí klesly na hrudník. Sepjala je a v duchu si odříkávala poslední modlitbu.
Najednou se víko rakve otevřelo. Jako by Bůh vyslyšel její prosbu. Jenomže…
Únosce ji popadl za vlasy a vytáhl z rakve. Jeden pramen mu zůstal v ruce.
Voodoo knězi děsivě zasvítily oči. „Potřebuju tvou krev.“
Únosci se v rukou ve světle svíček zaleskla čepel dlouhého nože. Přiblížil se s ním k ní a přikázal: „Natáhni ruku.“ Těžce polkla. Potom bázlivě poslechla. Se zatajeným dechem sledovala, jak se nůž dotýká její kůže. „Auuu!“ zařvala zoufale, když ji únosce řízl. Pod otevřenou ránu umístil malou měděnou misku, do které nechal odkapávat krev.
Cítila se slabá. Jako kdyby měla každou chvíli omdlít.
Nebyl to sen, ale děsivá skutečnost.
Když se miska z třetiny zaplnila, únosce Aarin zavázal ránu černým šátkem, který měla předtím na očích, a misku s krví podal voodoo knězi. Potom dovedl dívku do kruhu z bílých svící a zvířecích lebek.
„Nyní opakuj po mně,“ přikázal voodoo kněz.
Na znamení souhlasu mlčky přikývla.
„Přísahám na smrt své matky…“
„Přísa…“ Hlas jí selhal. Copak může přísahat na smrt své matky? To přece nejde.
„Přísahám na smrt své matky,“ zahřměl voodoo kněz netrpělivě.
„Přísahám na smrt své matky,“ zamumlala tiše a do očí se jí tlačily slzy.
„Že za žádných okolností nikdy nikomu neřeknu, že mám rodinu.“
„Že za žádných okolností nikdy nikomu neřeknu, že mám rodinu,“ nesl se sklepením její jemný hlas. Proč mám něco takového slibovat? Co to znamená? letělo jí zběsile hlavou.
„Pokud někdy někomu něco takového řeknu, má matka zemře a skončí v pekle,“ pokračoval voodoo kněz.
Cítila, jak se jí podlamují nohy a přála si, aby omdlela. Raději by ztratila kontakt s realitou, než aby slibovala něco takového.
„Koukej to zopakovat,“ sykl její únosce.
„Pokud někdy někomu něco takového řeknu, má matka zemře a skončí v pekle,“ pronesla Aarin a hlasitě se rozvzlykala.
Voodoo kněz jí podal misku s krví. „Na stvrzení slibu tohle teď vypij.“
Třesoucími se rty se dotkla chladného okraje měděné misky. Naklonila ji a v ústech ucítila hořkosladkou pachuť vlastní krve.
„Ještě jeden lok,“ nutil ji voodoo kněz. Potom si od ní misku vzal a přidal do ní pramen Aariných hustých vlasů, pruh látky jejích šatů a nehet z palce u nohy, který jí násilím bolestivě odlomil. Směs zamíchal kostí.
Aarin se úpěnlivě snažila nemyslet na to, že je nejspíš lidská. Potom vše vložil do tmavě zeleného váčku a přitiskl si ho k hrudi. „Dokud budu mít u sebe tento váček, mám plnou kontrolu nad tvým životem,“ prohlásil a hrozivě se rozchechtal.
Měla pocit, že nyní ji už může potkat úplně všechno.